„Střední“ Wittgenstein: cesta k fenomeno

Ludwig Wittgenstein (1889–1951) je jedním z nejvýznamnějších filosofů 20. století a jeho dílo podstatným způsobem proměnilo a stále ovlivňuje analytickou filosofii. Většina čtenářů jeho spisů zná tzv. raného a pozdního Wittgensteina, ztělesněné ve dvou hlavních pracích, raném Logicko-filosofickém traktátu a pozdějších Filosofických zkoumáních. Přechod mezi raným a pozdním Wittgensteinem byl však poměrně dlouhý, složitý a nejednoznačný, a v některých bodech vedl blízko konkurenčních filosofických tradic, zvláště fenomenologie.
Fragmentární a kryptické Wittgensteinovy texty se vzpírají jednoduchému a jednoznačnému výkladu; i proto ve světě vychází řada interpretačních prací. V našem prostředí dosud systematická výkladová monografie Wittgensteinovi věnována nebyla. Přítomná práce se soustřeďuje právě na tzv. „střední“, přechodové období s jeho unikátními „fenomenologickými“ intuicemi: na úlohu „fenoménů“, které vedou a určují logickou formu jazyka vypovídajícího o světě, na rozbor forem barvy, prostoru a času, které jsou nezbytným předpokladem smysluplné zkušenosti, tj. zkušenosti artikulované smysluplným jazykem, nebo na úlohu situovaného aktéra. Obrat k pozdnímu Wittgensteinovi se tak ukazuje ne jako prosté odmítnutí traktátovské koncepce, nýbrž jako složité nahlédnutí toho, že pokus o opravu traktátovského rámce „fenomenologickými“ prostředky nebyl úspěšný. Normativistické myšlenky Modré a hnědé knihy a Filosofických zkoumání jsou však v nejednom ohledu předznamenány už v rukopisech Wittgensteinova „středního“ období.