V tichu

Člověk nemůže stále přijímat informace, tak jako nemůže stále jíst. Nejen žaludek potřebuje klid na trávení. Potřebujeme ticho, abychom mohli být sami se sebou, abychom se mohli s odstupem vracet k tomu, co jsme prožili či slyšeli, abychom si utříbili myšlenky, vytěžili poučení – abychom to všechno probrali s Bohem, přijali jeho výzvy a nakonec mu všechno odevzdali. Bez rozjímání nám chybí hloubka a duchovní život živoří, protože ten se rozjímáním živí.
Zakusíme-li ticho plné Boha, můžeme usnout v pokoji a radosti. Chvíle skládání myšlenek, hledání formulací a hra se slovíčky není ztrátou času, ale momentem vnitřního růstu a budování důvěrného vztahu s Bohem – zabydlením se v domě svého srdce, v němž prožíváme radost ze společenství s tím nejvzácnějším hostem. S ním nebudeme trpět tísnivou samotou či opuštěností, protože on zůstane s námi. A kdyby přece přišla zkouška duchovní prázdnoty a opuštěnosti, obejmeme-li Ježíše, který zakusil opuštěnost největší, nebudeme sami – budeme s ním.